Láčkovka rádža

Posted on by administrator

Láčkovka rádža (Nepenthes rajah) je masožravá rostlina z rodu Nepenthes. Roste pouze na ostrově Borneo na kamenitých svazích hor Kinabalu a Tambuyukon v serpentinitových půdách s vysokým obsahem niklu a chromu v nadmořské výšce 1 500−2 650 m n. m.

Stupeň ohrožení podle IUCN

EN – ohrožený

Výskyt

Láčkovka rádža je stenoendemická rostlina vyskytující se pouze na horách Kinabalu a Tambuyukon v oblasti Sabahu v Národním parku Kinabalu na otevřených stanovištích v mlžných lesích označovaných jako graminoid scrub. Obývá převážně serpentinitové půdy s vysokým obsahem niklu a chromu, které jsou bohaté také na hořčík a železo (tyto půdy pokrývají až 16 % parku). Pro většinu rostlin jsou jedovaté, což je pro láčkovku rádža výhodné, protože tak může zabrat i niky, kde nemusí soupeřit s ostatními druhy rostlin o prostor a živiny. Podobně jako láčkovka rádža rostou ve stejných půdách také láčkovky Nepenthes alisaputrana a Nepenthes villosa.  Jako podklad preferují mechové porosty v otevřených oblastech. Mnohdy v areálu jejího výskytu prosakuje podzemní voda. Na hoře Tambuyukon, kde je nejvíce rozšířená, roste společně s porosty ostřic (Carex), brusnic (Vaccinium) a vějířovek (Scaevola)


Klima


V noci teplota na horní hranici jejího rozšíření klesá až pod bod mrazu, ve dne zřídkakdy přesahuje 25 °C. Kvůli poklesu z vysokých teplot ve dne do nízkých teplot v noci se zvyšuje relativní vlhkost vzduchu, která z běžných 35 až 75 % může dosáhnout až na 95 %. Pro oblast jsou dále typické silné větry, vydatné deště (průměrně zde spadne 3 000 mm srážek ročně) a spalující sluneční svit. Vegetace je proto v těchto výškách nízká a její přírůstek pomalý. Teplotu a relativní vlhkost ve vysoko položených oblastech ovlivňuje oblačnost: bez mraků teplota vzduchu rychle stoupá a naopak vlhkost se snižuje. Když je zataženo, teplota se sníží, zatímco relativní vlhkost se zvýší.

Prostředí

Pěstování láčkovky rádža je obtížné vzhledem k její příslušnosti mezi vysokohorské druhy. K chovu jsou doporučeny rozměrnější vitríny, v botanických zahradách jsou ukrývány v depozitářích, v nichž je vytvářeno téměř přirozené prostředí. Při vystavování láčkovky rádža je nutné použít zařízení klimatron, které napodobuje přirozené podmínky pro život rostlin. Pěstovat by ji měli pouze odborníci. 

Láčkovka rádža vyžaduje denní teploty od 25 do 30 °C a noční 10 až 15 °C, v jiných podmínkách obvykle zahyne, případně dosáhne pouze menšího vzrůstu. Relativní vlhkost vzduchu by neměla klesnout pod 40 %, ideální je 75 %; s vyšší vlhkostí vzduchu rostlina produkuje větší láčky. Pokud není vzduch příliš suchý, nevadí rostlině ani kolísání vlhkosti. 

K osvitu je doporučováno přídavné umělé osvětlování, běžné denní světlo obvykle nestačí. Vhodná je halogenová lampa o výkonu 1000 W. Měla by být překryta drátěným sklem a vzdálena od rostlin 1,5 až 2 m, v opačném případě hrozí nebezpečí spálení láčkovek. Světlo by mělo být udržováno zhruba 13 až 14 hodin denně; rostlina pochází z oblasti blízké rovníku a takto je možno napodobit přirozený osvit včetně jeho délky. 

Půda a zálivka

Láčkovku rádža je vhodné pěstovat v prostorných plastových květináčích o průměru okolo 43 cm. Před sázením rostlin se doporučuje je předem máčet ve vodě. Mladé rostliny a semenáčky je nejlépe sadit do hrubého písku a rašeliny v poměru 1:1, větší rostliny potřebují substrát lehčí, jako je například dřevité uhlí, perlit, keramzit, vermikulit, korek, pemza, cedrovina, jemná kůra, které se přidávají do substrátů na orchideje, a vlákna ze stromových kapradin, v opačném případě jim zakrňují kořeny. Přidat lze i trochu rašeliny. V kultuře může láčkovka rádža prospívat i v poměrně kyselém substrátu, jaký se připravuje pro acidofilní rostliny. Většina rostlin z rodu Nepenthes nesnese stabilní stání ve vodě, za takových podmínek hrozí zakrnění kořenů a rovněž menší velikost rostlin. Zálivka by měla obsahovat nízkou koncentraci minerálních látek. Celkově by mělo být ve vodě rozpuštěno méně než 100 ppm látek.



Tučnice obecná

Posted on by administrator

Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) je vytrvalá, příležitostně masožravá rostlina. Obvykle roste v půdě chudé na živiny, které si doplňuje lapáním drobného hmyzu. Je na severní polokouli nejrozšířenějším druhem rodu tučnice a jediným, který roste v České republice.

V Česku se nachází na Šumavě a v Krušných horách. V malých počtech se také vyskytuje v Orlických a Novohradských horách, v Brdech, na Českomoravské vrchovině a v Hrubém Jeseníku.

Stupeň ohrožení podle IUCN

LC – málo dotčený

Výskyt

Nejčastěji roste na podmáčených nebo často zaplavovaných loukách, v rašeliništích, slatinách, vřesovištích, prameništích, rákosinách a na březích potoků, rybníků, příkopů a melioračních struh, jakož i na mokvavých místech skal a v jejich vlhkých štěrbinách, lze ji nalézt také na odvalech po těžbě surovin. Vyskytuje se na dobře provzdušněných substrátech slabě kyselých až neutrálních, které jsou strukturou hlinité, písčité či drobně štěrkovité. Bývají to stanoviště slunná nebo polo stinná.

Vodu a částečně i živiny získává rostlina kořeny, ale i přímo listy, které se tisknou celou plochou k vlhkému podkladu. Listy s nástupem zimy usychají. Rostlina do příštího jara přežívá v podobě tzv. spícího (hibernujícího) pupenu, který vyrostl z listové růžice a je tvořen k sobě přitisknutými šupinami chránícími zárodky budoucích listů. Za vyhovujících podmínek se rostlina dožívá věku okolo deseti let. Při pěstování lze pupen přes zimu uchovat v chladničce při teplotě málo nad nulu a na jaře vysadit.

Masožravost

Pro doplnění živin, hlavně dusíku který bývá poměrně vzácný, si rostlina pomáhá pasivním lapáním drobných živočichů, převážně hmyzu. Horní povrch listu je porostlý velkým množstvím mikroskopických žlázek produkující lepkavý slizový výměšek, který se ve slunečních paprscích třpytí a láká hmyz. Ten se po usednutí přilepí a při snaze uvolnit se vybudí v listu tvorbu a vylučování trávicích enzymů. Nestravitelné díly, např. křídla, krovky, zůstanou přilepeny na listu.

Využití

V oblastech s hojným výskytem se využívalo enzymů obsažených v listech ke srážení mléka při výrobě tvarohu. Rostlina se také tradičně používala jako léčivka, v době květu se sušila její nať, ze které se dělal nálev používaný při snižování dušnosti, při křečích u černého kašle a proti mnoha dalším plicním neduhům, pomáhal také zvyšovat sekreci hlenu z horních cest dýchacích. Působí i jako insekticid

Byblis obří

Posted on by administrator

Byblis obří (Byblis gigantea) česky někdy byblida obří je masožravá rostlina z rodu byblida (Byblis).

Stupeň ohrožení podle IUCN

CR – kriticky ohrožený

Způsob lapání

Je to pasivní masožravá rostlina, na lovu hmyzu se nijak aktivně nepodílí, neprojevuje žádné známky pohybu. Její past je anatomicky jednoduchá, jsou to jakoby orosené, stříbřité lepkavé listy. Na listech, i na kališních lístcích, vyrůstají chloupky, tentakule, dvou typů. Jedny, tentakule marginální, produkují lepkavý sliz který přilepí hmyz usedlý na list. Druhé, tentakule diskální, začnou po podráždění pohybem hmyzu vylučovat trávicí enzymy které měkké orgány hmyzu rozloží a ty jsou vstřebány.

Pěstování

Náročnost pěstování této rostliny je velmi vysoká. Substrát pro tuto rostliny je rašelina + hrubý křemenný písek (2 : 1). Vyžaduje maximální možné osvětlení na stanovišti (jak v létě tak zimě). Teplota v létě je okolo 15-22 °C vyšší teploty v parnějších dnech nevadí. V zimě je teplota pro rostlinu nižší 5-10 °C. Vlhkost na stanovišti by měla být suchá nebo slabě vlhká. Nejlepší stanoviště pro rostlinu jsou skleníky s dobrou ventilací, okenní parapety nebo zimní zahrady.

Rozmnožování

Byblis obří je víceletá rostlina a lze ji množit řízky nebo semeny. Při množení semeny musíme vzít v úvahu, že rostlina je pyrofyt, roste na místech kde dochází k samovolným požárům a semeno je schopno vyklíčit jen po projití ohněm. V semeni jsou látky které spustí proces klíčení, až v přírodě všechna okolní vegetace shoří a klíčící semeno nebude utlačováno okolními rostlinami. Požár nemusí být nikterak důkladný, protože při pěstování v domácích podmínkách se to řeší zapálením papíru na substrátu se semeny.

Rosnatka kapská

Posted on by administrator

Rosnatka kapská (Drosera capensis) je drobná masožravá rostlina tvořící přízemní růžice, která je původní v jižní Africe. Díky svojí velikosti a poměrně snadnému pěstování a množení se stala jednou z nejčastěji pěstovaných masožravých rostlin nejen v České republice.

Stupeň ohrožení podle IUCN


LC – málo dotčený

Lapací orgány

Tentakule jsou drobné žlázky, které vylučují lepivý sliz, obsahující trávící enzymy. Při zachycení kořisti (v případě rosnatky kapské velmi malý hmyz) dojde k pohybu tentakulí a jejímu uvěznění. Pohyb těchto žlázek může trvat od jedné do dvaceti minut, někdy i déle. Rosnatka navíc ovine kolem kořisti celý svůj list.

Pěstování

Snad všechny druhy rosnatek se pěstují v čisté rašelině nebo v kombinaci rašeliny s čistým, křemičitým pískem, smíchané v poměru 2:1 – 4:1. Květináč musí, zejména přes léto, stát v misce s vodou; v zimním období stačí udržovat rašelinu mokrou (nesmí nikdy vyschnout). Voda by měla být dešťová nebo destilovaná (pokud tato není k dispozici, malé množství běžné vody z kohoutku rostlině nevadí, je však lepší ji převařit). Této rostlině prospívá i dobrá vzdušná vlhkost, ale není nutnou podmínkou.

Osvětlení tato květina vyžaduje co možná největší, dokonce jí neuškodí ani přímé sluneční světlo, spíše naopak. Při horších světelných podmínkách je možno květinu přisvětlovat např. zářivkou. Rosnatku je možné přes léto pěstovat venku, třeba na okenním parapetu. Ale pozor! Teplota by nikdy neměla klesnout pod deset stupňů. Rosnatky v žádném případě nehnojíme, pěstujeme v pokojové teplotě.

Mucholapka podivná

Posted on by administrator

Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) je masožravá rostlina patřící do botanického rodu mucholapka (Dionaea), jehož je jediným druhem. Jako jediná suchozemská masožravá rostlina loví drobné živočichy prudkým pohybem pasti.

Stupeň ohrožení podle IUCN

VU – zranitelný

Způsob lovu

Loví drobný lezoucí a létavý hmyz, například mravence, pavouky, mouchy, ale třeba i vosy. V součtu je však její primární zdroj potravy lezoucí hmyz, paradoxně k jejímu jménu mouchy tvoří pouhé setiny z její kořisti. Kořist láká na sladký nektar, který produkuje na okrajích lapacího listu. Na vnitřních stranách obou polovin lapacího listu se nacházejí zpravidla tři na pohyb citlivé chlupy emergentního původu. K tomu, aby past zaklapla, je třeba v rozmezí několika sekund opakovaně podráždit alespoň dva z nich. Vlastní pohyb pasti je na rostlinu velmi rychlý, sevře se plynulým pohybem asi za půl sekundy. Z vnitřní strany lapacího listu se začnou uvolňovat trávicí enzymy, které kořist za několik dní (cca 7-10) rozloží. Sklapnout s kořistí past může asi dvakrát nebo třikrát. Naprázdno asi šestkrát (max. desetkrát). Pak list i s pastí odumře.

Pěstování

Celoročně vlhké, často (zejména z jara) zaplavovaná rašeliniště. Vyžaduje vlhký vzduch a plné slunce, teploty na přirozeném stanovišti jsou v létě podobné teplotám středoevropským, v zimě jsou o něco vyšší, nejčastěji se pohybují mezi 5 až 10 °C, ale výjimkou nejsou ani slabší mrazíky (pokud listy zmrznou, vytvářejí se na jaře nové z přezimujících „cibulí“). V domácích podmínkách je nutné dát rostlině co nejvíce světla, ať už umělého nebo slunečního. Obzvláště v zimě jeho deficitem mucholapky často trpí. Nejlépe se tento druh pěstuje celoročně v lehce vytápěném skleníku.

Nazdárek!

Posted on by administrator

Díky za návštěvu mé stránky tato stránka bude především pro nadšence v získávání informací a prohlížení masožravých květin.

Můžete se těšit na obrázky, popisy rostlin a jiné….